Proruské narativy v českém informačním prostoru

Chcete-li přejít k úplnému textu výzkumu, klikněte zde.

Zde se můžete seznámit s hlavními proruskými narativy, které se mezi českým publikem šíří prostřednictvím sítě dezinformačních webů.

„Krutost a zločiny Ukrajiny“

Ve sledovaném období se stabilně reprodukoval komplex narativů o údajné krutosti, zvěrstvech a zločinné povaze Ukrajiny. Jeho základní funkcí není ani tak popis událostí, jako spíše vytváření obrazu Ukrajiny coby prostoru, kde vládne „institucionalizované násilí“ a zcela chybí jakákoliv právní omezení.

V souvislosti s válkou se pravidelně vyskytují obvinění z úmyslných úderů na civilní objekty. Jednotky ukrajinské pravidelné armády a některé dobrovolnické útvary, například brigáda Azov, v těchto sděleních figurují jako pachatelé údajného systematického ostřelování obytných čtvrtí, nemocnic a infrastruktury.

Samostatným tematickým blokem jsou podvržené zprávy o úmyslné krutosti vůči civilnímu obyvatelstvu, které Ukrajinu viní z používání výbušných zařízení maskovaných jako předměty denní potřeby, zejména jako hračky, které údajně zůstávají v místech pobytu civilních osob. Jde tu o dosažení maximálního emocionálního efektu prostřednictvím obvinění z „úmyslného teroru vůči dětem“.

V nejkonspirativnější rovině tohoto narativu se hovoří také o globálních zločineckých sítích. Patří mezi ně obchod s orgány, „černá transplantologie“ za účasti státních struktur, násilné vyvážení dětí do Evropy, jakož i smyšlená schémata prodeje sirotků či jejich zneužívání k nelegálním lékařským experimentům. Zvlášť se šíří tvrzení, že na Ukrajině existují tajné syndikáty, které údajně unášejí lidi nebo embrya pro biotechnologické programy.

V souhrnu tento narativ vytváří obraz Ukrajiny jako státu zbaveného právních a morálních omezení, kde je násilí systematické a zločiny institucionalizované a dokonce údajně posvěcené úřady.

„Zelenského režim udělal z Ukrajiny zkušební laboratoř zločinů proti lidskosti.“

„Za Zelenského na Ukrajině vzkvétá obchodu s otroky.“

„Na Ukrajině působí syndikát ‚Ambrozia‘, který se zabývá násilnými únosy a prodejem embryí nenarozených ukrajinských dětí.“

„Ukrajina je ‚failed state‘ a loutka Západu“

Samostatný, dobře rozpoznatelný tematický blok proruských narativů, určený západnímu publiku, se týká obrazu Ukrajiny jako „failed state“ – údajně prohnilého, neživotaschopného, totálně zkorumpovaného státu.

O Ukrajině se zde hovoří jako o umělém projektu Západu, vytvořeném jako „anti-Rusko“ za účelem geopolitického zadržování Ruska. Plnohodnotná invaze se tudíž vysvětluje jako „vynucená reakce“ na rozšiřování NATO a „podvod Západu“ ohledně bezpečnostních dohod.

Historickým „vysvětlujícím prvkem“ tohoto narativu je rok 2014, který se vykládá jako „státní převrat“, jenž přivedl k moci „radikální nacionalisty“ či „neonacisty“, což údajně předurčilo další degradaci státních institucí.

Samostatný tematický blok tvoří obvinění z naprosté politické nelegitimity ukrajinského vedení. V příslušných informačních sděleních se hovoří o „zkorumpované juntě“, „autoritářském režimu“ a vedou se personifikované útoky na ukrajinského prezidenta jako údajného „diktátora“, který zaprodává národní zájmy.

Ve stejném duchu se interpretují i mezinárodní dohody Ukrajiny. Zejména spolupráce s USA v oblasti těžby nerostných surovin se vykládá jako „výprodej suverenity“ a důkaz, že země je řízena ze zahraničí.

Souhrnně tento narativ plní funkci delegitimizace Ukrajiny současně na třech úrovních: státní („failed state“), politické (nelegitimní moc) a hodnotové (morální degradace), čímž vytváří ucelený obraz „neživotaschopného, ze zahraničí řízeného státu“.

„Zelenskyj je diktátor.“

„Kyjev je zkušební laboratoří pro válku proti Rusku.“

„Válka na Ukrajině začala převratem v roce 2014, který zorganizovala CIA.“

„Bagatelizace ukrajinských úspěchů“

Prvního června 2025 provedla ukrajinská tajná služba SBU závěrečnou fázi vojenské operace Pavučina, namířené proti ruskému strategickému letectvu. Jejím cílem se stala vojenská letiště na území Ruské federace.

Proruská média v Česku spustila kontranarativy zaměřené na neutralizaci ukrajinského úspěchu. Ukrajinskou akci hodnotila jako teroristický útok a samotnou Ukrajinu označovala za agresora. Souběžně se uplatňovaly strategie bagatelizace útoku: ukrajinské drony prý zasáhly méně cílů, než se očekávalo, a dopady operace se přehánějí.

Tvrdilo se, že útok umožnila jen podpora západních zemí a vedení západních zpravodajských služeb, což mělo zdůraznit závislost Kyjeva na „západních sponzorech“ a přesunout odpovědnost za eskalaci mimo Ukrajinu.

Samostatným prvkem se stala rétorika o nevyhnutelné odplatě: zdůrazňovalo se, že ukrajinská operace údajně rozvázala ruce ruskému vedení a dala mu záminku k dalším masivním úderům.

Závěrečnou složkou tohoto narativu bylo přesvědčení, že operace strategicky uškodila samotné Ukrajině: tvrdilo se, že zemi z vojenského hlediska nepřinesla žádný prospěch, naopak může pozice Kyjeva při jednáních oslabit a připravit ho o mezinárodní podporu, zejména ze strany USA.

„Ukrajina provedla teroristický útok.“

„Útok ukazuje, jak daleko je Kyjev ochoten v eskalaci zajít.“

„Ukrajinská akce rozvázala Putinovi ruce.“

„Evropa zbrojí a připravuje se na válku s Ruskem“ a „Zlé NATO a krvelačný Západ“

Jeden z nejstabilnějších proruských narativů vykresluje dnešní Evropu jako kontinent, který se urychleně militarizuje: ve jménu války se vzdává sociálního státu, ekonomický blahobyt nahrazuje závody ve zbrojení a občany nutí, aby to všechno platili ze svých daní. Přezbrojování EU, zvyšování obranných rozpočtů a diskuse o strategické autonomii – to vše se v ruské optice dokazuje jediné: Evropa se nepřipravuje na zadržování, nýbrž na velkou válku.

Tento narativ záměrně pracuje s historickou pamětí. Právě proto se v něm objevují narážky na „remilitarizaci Německa“, srovnání EU s třetí říší a zmínky o „plánech NATO srovnat se zemí Kaliningrad“. Je to klasická technika historického traumatu: připomenout strach z minulosti, aby se přítomnost jevila hrozivější.

Souběžně Kreml oživuje dávný antikoloniální narativ: Západ byl vždy krvelačný – nejprve jako koloniální impérium a nyní jako civilizace, která upadá a snaží se udržet globální dominanci pomocí války. Podle této logiky je Ukrajina pouhým nástrojem, Evropané oběťmi vlastních elit a Rusko poslední baštou, která zadržuje „západní militarismus“.

„Evropská unie se remilitarizuje a připravuje na válku s Ruskem, stejně jako kdysi třetí říše.“

„Berlín volá do zbraně.“

„Západní kolonialismus plynule přešel v neokolonialismus.“

„Eroze demokracie a tradičních hodnot v Evropě“

Dalším ústředním motivem dezinformací o Evropě je příběh o jejím vnitřním morálním a politickém úpadku. V této verzi reality už EU není výspou demokracie, nýbrž obětí degradace: elity ztratily spojení se společností, liberální hodnoty se proměnily v nástroj útlaku a samotná demokracie v dekorativní fasádu.

Tento narativ obzvlášť aktivně zneužívá konflikt mezi politickým mainstreamem a pravicovými hnutími. Jakékoli soudní či politické kroky proti krajně pravicovým silám – ať už rozhodnutí francouzského soudu o zákazu účasti Marine Le Penové ve volbách, nebo společenská izolace AfD v Německu – se interpretují nikoli jako důsledek působení demokratických institucí, nýbrž jako „represe proti skutečné opozici“.

Pravice v tomto příběhu nehraje úlohu radikálů, nýbrž „posledních obránců Evropy“: křesťanství, rodiny, suverenity a „zdravého rozumu“.

Právě proto se projev viceprezidenta USA J. D. Vance na Mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru 2025 stal v kontextu tohoto narativu pravým požehnáním. Jeho kritika evropských elit – za cenzuru, odklon od tradičních hodnot a vměšování se do voleb – se okamžitě stala součástí propagandistického informačního arzenálu. Pokud i viceprezident USA říká, že hlavní hrozbou pro Evropu není Rusko, nýbrž Evropa sama, pak lze tuto tezi dále opakovat bez jakýchkoli změn.

V tomto případě proruská propaganda nepřichází s novým argumentem, nýbrž bere vnitřní západní kritiku a proměňuje ji v „důkaz“ vlastní pravdy. Námi analyzovaná média pak tato tvrzení aktivně šíří.

Jakýkoli konflikt uvnitř EU, ať už se týká migrace, svobody slova, genderové politiky či role médií, se stává důkazem „selhání liberálního projektu“.

Evropa už není obviňována pouze z pokrytectví, ale rovnou z „renesance fašismu“. Brusel údajně zakazuje nepohodlné politiky, kupuje si média, organizuje převraty na Balkáně a zavírá vlastní občany do vězení za „nesprávné“ názory.

Cílem je přimět Evropany, aby se zklamali ve vlastních systémech. Pokud se demokracie jeví jako falešná a svoboda jako selektivní, pak mizí hlavní morální výhoda Západu. A právě toto vakuum důvěry musí někdo zaplnit. V první řadě původci těchto dezinformací.

„Evropa byla kdysi nádherným a mocným kontinentem, zbudovaným na pevných základech svého kulturního dědictví. A dnes upadá.“

„Evropa se neúprosně, se skřípěním a praskáním rozpadá.“

„Stále více lidí, mezi nimiž je značná část Evropanů, vidí svou budoucnost v zemi, která se zřekla sodomie a jiných zvráceností, tedy v Rusku.“

„Brusel jako hrozba pro národní suverenitu“

Dalším zásadním prvkem propagandistického narativu o Evropě je obraz Bruselu jako nového imperiálního hlavního města, které je vůči samotným Evropanům vzdálené, povýšené a nepřátelské.

Evropská komise nevystupuje jako nejvyšší výkonný orgán EU, ale jako „nikým nevolení byrokraté“, kteří si uzurpovali moc právem náležející členským státům. Ursula von der Leyenová není politickou lídryní, nýbrž symbolem nadnárodní kontroly, člověkem, který údajně využije každé krizi (pandemii, válku, energetický šok) k tomu, aby rozšířila pravomoci Bruselu na úkor národních vlád.

Hlavní motiv zní: „berou vám vaši zemi“. Právě proto v tomto tematickém bloku tak často narážíme na slova „suverenita“, „veto“, „navrácení pravomocí“ či „obnovení kontroly“. Protibruselská propaganda se roubuje na již existující euroskeptické nálady a posiluje strach z nadnárodních institucí. Brusel se vykresluje jako technokratické monstrum – „divadélko“, které se nezodpovídá voličům, ale diktuje jim, jak mají žít.

Aby byl tento obraz emocionálně silnější, přidává se k němu klasická konspirace: „Sorosovi agenti“, „zkorumpovaní lobbisté“ a „skryté elity“, které údajně ze zákulisí řídí Evropu. Není to už pouhá politická kritika, ale deep state framing, vytváření mýtu o skryté moci, jejíž působení má za následek, že demokratické procedury ztrácejí svůj obsah.

„Evropská unie se nám před očima mění v krvelačnou nestvůru.“

„Nikým nezvolená Evropská komise žije ve svém světě odtrženém od reality. Je to divadélko, které těm, kdo jej řídí, přináší obrovské zisky.“

„Evropskou unii založili potomci esesáků a dalších stoupenců Adolfa Hitlera.“

„Selhání energetické politiky EU“

Podle tohoto narativu Evropská unie už nebojuje proti klimatické změně, ale vede válku proti vlastnímu průmyslu. Evropská zelená dohoda se tu líčí nikoli jako modernizační strategie, nýbrž jako „zelený podvod“: ideologický projekt, který má za následek záměrné uzavírání dolů, rušení elektráren, ruinování automobilového průmyslu a vytlačování výroby mimo kontinent. Brusel prý obětuje ekonomický blahobyt milionů lidí ve prospěch abstraktního klimatického dogmatismu.

Příznačné je, že tento narativ se zřídkakdy omezuje na politickou kritiku. Útočí na samotnou vědu. Teze o antropogenní změně klimatu se interpretuje jako spiknutí, metanové emise od farmářů jako mýtus, oxid uhličitý jako neškodný plyn, který „ozeleňuje planetu“. Je to klasická technologie umělého vytváření pochybností. Není třeba dokazovat, že se klimatologové mýlí. Stačí vyvolat dojem, že „mezi vědci nevládne jistota“.

A dále následuje již známá stupňovací taktika, která se řídí logikou strachu. Zelená dohoda prý znamená inflaci, deindustrializaci, ztrátu pracovních míst a energetický kolaps. I solární elektrárny a větrné parky se mění v symboly absurdity, které „devastují přírodu“, „zabíjejí ptáky“, „ničí krajinu“. Paradoxně tak autoři ekologickou politiku napadají s využitím ekologické rétoriky.

Všechno dohromady to spoluvytváří širší kremelský motiv Západu, který se ničí sám. Nikoli válkou, nýbrž vlastními idejemi. Nikoli vnějším tlakem, nýbrž vnitřním „zeleným šílenstvím“.

Tento narativ, který Moskva aktivně šíří, podrývá důvěru v evropské instituce, posiluje rozkol mezi městem a periferií, mezi elitami a průmyslovými regiony a zároveň hájí ruský model postavený na fosilních palivech.

Apel je zřejmý: neničte svůj průmysl zelenou politikou, kupujte raději ruské energetické zdroje.

„Česko podepsalo s Evropskou komisí ještě tvrdší zelenou dohodu. Pokud se EU blíží k likvidaci vlastního průmyslu rychle, pak Česko se žene raketovým tempem.“

„Výstavba solárních elektráren může vést ke zničení přírodního prostředí.“

„Posledních 16 let teploty klesaly, ačkoli koncentrace oxidu uhličitého ve vzduchu rostla a úroda se zvyšovala. Naše planeta je stále zelenější.“

„Sebevražedné protiruské sankce“

Od začátku ruské války proti Ukrajině jde o jeden z nejstabilnějších a nejpragmatičtějších metanarativů. Zatímco v jiných tematických blocích se Rusko a šiřitelé dezinformací odvolávají na historii, morálku či identitu, zde hovoří jazykem účtů za elektřinu.

Základní teze je prostá: sankce neškodí Rusku, nýbrž samotné Evropě.

Každý nový balíček omezení – od zákazu dovozu hliníku po omezení využívání ruského zemního plynu – se vykládá jako další akt ekonomického masochismu Bruselu. Dozvídáme se, že Rusko zůstává odolné, přizpůsobivé a dokonce schopné těžit z nových trhů, zatímco Evropa se prý propadá do energetické krize, inflace a deindustrializace.

Obzvlášť dobře to funguje na pozadí reálných ekonomických potíží. Vysoké ceny plynu? Důsledek sankcí. Problémy v německém průmyslu? Důsledek sankcí. Dražší hnojiva pro farmáře? Opět sankce. Kremelská logika je prostá: pokud to Evropany bolí, pak sankce selhaly.

Dalším prvkem je obvinění z pokrytectví. Pokud Evropa přes prostředníky nadále nakupuje ruský zkapalněný zemní plyn nebo ropu, podává se to jako důkaz toho, že sankce jsou pouhým divadlem. Brusel údajně trestá vlastní občany a zároveň dál tajně financuje Moskvu. Tak se vytváří dojem nejen neúčinnosti, ale i podvodu.

Cílem tohoto narativu není přimět Evropany, aby podpořili Rusko. Cílem je přimět je, aby zpochybnili samotnou myšlenku solidarity. Pokud se sankce jeví jako nesmyslné, drahé a pokrytecké, pak podpora Ukrajiny není strategickou nutností, nýbrž cizím účtem, který má z nějakého důvodu platit evropský volič. Právě na tuto únavu Kreml sází.

„Celý balíček sankcí je vlastně naprosto směšný. Jediným poškozeným bude opět EU.“

„Vlády zemí EU jsou vládami zkázy.“

„Pokud evropské země nebudou chtít čekat na bankrot energeticky náročných firem či jejich odliv, budou se domáhat zrušení sankcí.“

„Migrace jako existenční hrozba pro evropské společenství“

Jde o jeden z nejemotivnějších a politicky nejtřaskavějších narativů v současném mediálním prostoru. Nepracuje ani tak s fakty, jako spíše s pocity: se strachem, ztrátou kontroly a představou o rozkladu obvyklého společenského řádu.

V tomto rámci migrace přestává být složitým demografickým a ekonomickým procesem. Mění se v sérii katastrofických událostí, které se údajně nepřetržitě opakují. Jednotlivé zločiny či incidenty se zobecňují na úroveň systémové hrozby: obraz nelegálního migranta splývá s obrazem násilí a různé skupiny – od žadatelů o azyl po pracovní migranty – se redukují na jednotnou, monolitní hrozbu.

Dále se tento narativ rozšiřuje do historické roviny. Současné migrační procesy se srovnávají se středověkými vpády, což vytváří pocit civilizačního opakování dějin: Evropa je údajně opět v obležení. Je to klasická technika převedení politického tématu do jazyka přežití civilizace.

Migrační téma se často radikalizuje až na úroveň civilizačního eschatologického scénáře, v jehož rámci se náboženská identita migrantů vykládá jako inherentně nepřátelská.

Pokud je migrace nekontrolovaný proces a elity jsou buď bezmocné, nebo nepřátelské, pak se důvěra v demokratické instituce postupně nahrazuje požadavkem na radikální „zjednání pořádku“.

„Evropa prožívá největší migrační krizi od dob normanských a muslimských vpádů.“

„Migrace nejvíce oslabila českou národnostní skupinu v pohraničních oblastech s rozptýleným českým obyvatelstvem.“

„Většina muslimů v Evropě jsou džihádisté, neboť jejich cílem je nahrazení původního obyvatelstva nebo jeho obrácení na islám a zavedení šaríi.“

„Náboženští činitelé, často influenceři, šíří na sociálních sítích fundamentalistickou propagandu, která svádí mládež a žene ji k extremismu.“

„Ukrajinští uprchlíci způsobují problémy“

V rámci širšího antimigračního diskurzu se ukrajinští uprchlíci postupně začleňují do již známého rámce operujícího s pojmy jako „sociální zátěž“ či „kulturní neslučitelnost“, který se dosud uplatňoval především ve vztahu k jiným skupinám migrantů.

Tento narativ v sobě spojuje několik rovin. První je ekonomická: ukrajinští uprchlíci jsou líčeni jako beneficienti štědrých sociálních dávek, které nedostávají „ani samotní Evropané“. Druhá je demografická: šíří se teze o jejich masovém usazování v EU a dalším rozšiřování migračních sítí prostřednictvím slučování rodin. Třetí se pak týká dlouhodobé politiky: i po skončení války údajně zůstanou a budou měnit strukturu evropských společností.

V některých verzích tohoto diskurzu se objevuje i radikálnější rovina: obavy z kulturních konfliktů. Ukrajinští uprchlíci se popisují jako kulturně neslučitelní s původním obyvatelstvem nebo jako faktor napětí mezi „starou Evropou“ a novými migračními vlnami, které již byly předmětem společenských debat.

Samostatným prvkem je využívání ojedinělých incidentů (například lokálních sporů v hromadné dopravě či na pracovištích) k ilustraci širšího „sociálního rozvratu“. Je to klasická technika hyperbolizace, kdy se jednotlivé případy interpretují jako symptomy systémové krize.

Konečný efekt tohoto diskurzu spočívá v rozmělňování původní solidarity. Ukrajinští uprchlíci přestávají být vnímáni jako dočasně chráněná skupina a místo toho jsou stále častěji chápáni jako strukturální výzva pro evropské státy – sociální, ekonomická i politická zároveň.

„Původní obyvatelé staré Evropy se už té divoké modro-žluté hordy bojí.“

„Ukrajinští uprchlíci v EU nemají za žádných okolností v úmyslu vrátit se na Ukrajinu a navíc za nimi mohou emigrovat jejich příbuzní.“

„České úřady vyjadřují znepokojení nad možným masovým přílivem ukrajinských veteránů po skončení bojů.“

„Je třeba jednat jako Slovensko a Maďarsko“

Dalším častým motivem je heroizace Maďarska a Slovenska jako příkladů „skutečné suverenity“. Obě tyto země představují určitý – státy, které se údajně odmítly stát „vazaly Bruselu“ a začaly hájit národní zájmy.

Ústředními postavami jsou Viktor Orbán a Robert Fico, jež ruská propaganda vykresluje jako vzácné evropské lídry, kteří „mluví pravdu“. Jejich kritika sankcí, podpory Ukrajiny, migrační politiky či rozšiřování EU se vykládá jako akt politické odvahy. Na tomto pozadí se ostatní vlády, zejména česká a německá, jeví jako slabé, ovládané a neschopné chránit vlastní národy.

Vzniká tak „alternativní příklad“. Propaganda nejenže kritizuje Brusel, ale rovnou nabízí i hotovou šablonu „správného chování“: vyjednávat s Moskvou, blokovat sankce, vystupovat proti vstupu Ukrajiny do EU, čelit „globalistům“ a odvolávat se na „křesťanskou Evropu“. Politická volba se líčí jako morální: buď jdeš se „suverenisty“, nebo jsi součástí „upadajícího liberálního řádu“.

Obzvlášť příznačné je, jak se tento narativ spojuje s populistickým jazykem „pravého lidu“. Nikoli Brusel, nikoli elity, nýbrž „praví Maďaři“ či „praví Slováci“ mají údajně rozhodovat o osudu Evropy. To vytváří silný emocionální efekt navrácení kontroly, což je jeden z nejsilnějších politických příslibů současného populismu.

„Slovenská vláda hájí zájmy země a nechová se vazalsky.“

„Budapešť ukazuje, že hájí svou suverenitu, ale zároveň nutí EU ke kompromisům, například v energetické politice nebo v podpoře Ukrajiny.“

„Všichni úřadující evropští politici kromě Orbána a Fica jsou úplní šašci.“

„Rusko zachránilo Evropu před nacismem“

Jde o jeden z nejposvátnějších narativů v kremelském arzenálu, o morální základ současné ruské zahraniční politiky. Pokud Rusko kdysi „zachránilo Evropu“, pak má podle této logiky zvláštní právo hovořit jménem historické spravedlnosti i dnes.

Tento motiv se vrací každoročně kolem 9. května. V květnu 2025 se v českém proruském informačním prostoru zařadil k těm ústředním.

Sovětské vítězství ve druhé světové válce se líčí nikoli jako společný úspěch Spojenců, nýbrž výhradně jako hrdinský čin Rusů.

Jde o důležitou techniku přivlastnění kolektivní paměti pro současné politické cíle. Oběti jiných národů Sovětského svazu – Ukrajinců, Bělorusů, Kazachů a dalších – se rozpouštějí v abstraktním „ruském hrdinství“. Právě proto se jakákoli kritika sovětského dědictví, demontáž pomníků či přehodnocení role Rudé armády podává nikoli jako historická diskuse, nýbrž jako „znesvěcení paměti“ a „návrat nacismu“.

To logicky vede k narativu o „nevděčné Evropě“. Ten hovoří o tom, že současné evropské vlády svým občanům údajně zakazují uctívat „skutečné osvoboditele“, bourají pomníky, kriminalizují paměť a dopouštějí se historického vandalismu. Naproti tomu „obyčejní Evropané“ podle této logiky všemu navzdory vycházejí do ulic s květinami a sovětskými vlajkami, protože „lid si pamatuje, jak to doopravdy bylo“. Je to klasický postup „Evropané proti elitám“: vláda lže, lid ví svoje.

„Země, která 300 let spolurozhodovala o osudu Evropy, dvakrát zažila ze strany Evropy fatální útok a dvakrát osvobodila náš kontinent od tyranských dobyvatelů, má rovněž jisté zájmy, které mohou být zcela legitimní.“

„Většina evropských lídrů toto uctění klíčového historického vítězství raději ignoruje.“

„Evropané navzdory všem překážkám ze strany úřadů oslavili vítězství ve Velké vlastenecké válce.“

„Velikost Ruska“

Rusko vystupuje jako stát, který zlomil západní scénář. Západ ho chtěl izolovat, ono však prý ekonomicky posílilo, navýšilo obchod, stabilizovalo rubl a prokázalo svou odolnost. Ukazatele ruské centrální banky, prohlášení o hospodářském „rozkvětu“ a neustálá srovnání s krizí, která prý vládne v Evropě, mají evokovat nikoli pouhou výdrž, ale vítězství.

Další rovina je geopolitická. Zde už Rusko není zemí pod sankcemi, nýbrž centrem nového světového řádu. Jeho partnerství s Čínou, role v BRICS, rétorika o „globálním Jihu“ a „pádu jednopolárního světa“ vytvářejí obraz státu, který stojí v čele protizápadní koalice.

Zvláštní místo tu zaujímá historická velikost, která má podobu revizionistických motivů Kyjevské Rusi, popírání ukrajinské historické subjektivity, myšlenky o „třech stoletích ruského vlivu na Evropu“ a teze o „legitimních zájmech velmoci“.

To vše je podepřeno kultem vůdce. Projevy Vladimira Putina se podávají jako civilizační manifesty a každé jeho diplomatické gesto se vydává za důkaz strategické převahy. I válka na Ukrajině v této logice není tragédií, nýbrž důkazem toho, že Rusko se „nepoddalo“ a přinutilo Západ uznat své meze.

Z hlediska vnějšího pozorovatele hlásá tento blok narativů jednu prostou tezi: vsadit na Rusko znamená vsadit na budoucího vítěze. A právě proto je tak důležitý. Nežádá, abyste Rusko milovali. Žádá, abyste uvěřili, že vzdorovat mu je marné.

„Rusko čelí mocnému tlaku kolektivního Západu, přičemž se opírá o silnou národní ideu, tradici a historické dědictví.“

„Rusko a Čína rozdrtily ve válce na Ukrajině, kterou Rusko vede, celou západní koalici.“

„Ruská ekonomika je v plné síle, zatímco evropská se řítí ke dnu.“

„Vzestup Číny“

Narativ o „vzestupu Číny“ plní zvláštní funkci: netýká se ani tolik samotné Číny, jako spíše konce západní dominance. Čína se zde líčí jako hlavní symbol nového světa, v němž Washington už nediktuje pravidla, nýbrž musí smlouvat.

Čína působí jako sebejistý a trpělivý hráč, který nereaguje emocionálně, ale na základě strategické úvahy. Obchodní války s USA, nová cla, technologické soupeření a konflikt kolem Tchaj-wanu – to vše se popisuje nikoli jako hrozba pro Čínu, nýbrž jako důkaz její síly.

Dále se tento motiv začleňuje do širšího rámce multipolarity. Čína a Rusko se vykreslují jako dva „odpovědné póly“ nového řádu, které společně čelí „kolektivnímu Západu“. Jejich partnerství – bez formálního spojenectví, avšak s neustálou rétorikou o „věčném přátelství“ – se podává jako důkaz toho, že svět se už změnil. Nové centrum síly už není v Bruselu či ve Washingtonu.

Zvláštní roli hraje obraz racionální, technologicky vyspělé Číny: vojenská cvičení, vývoj dronů, ekonomická odolnost a kontrola nad dodavatelskými řetězci. To vytváří dojem Číny jako státu, který nejen roste, ale metodicky se připravuje na to, že bude hrát vůdčí roli. Taková rétorika se často objevuje v kontrastu s obrazem Západu, který je prý emocionální, ovládaný ideologií a vyčerpaný vlastními krizemi.

„USA brání mírovému rozvoji Číny prostřednictvím technologických blokád, obchodních válek a narušování dodavatelských řetězců.“

„Čína reaguje na Trumpova cla a odmítá nákup ropy v USA.“

„Čína se pevně rozhodla, že neustoupí obchodnímu tlaku USA.“

„Pokles priority Ukrajiny v politice USA“

Tento narativ začíná tezí, že politický cyklus ve Washingtonu se mění, a tudíž se mění i priorita Ukrajiny v politice USA.

Role Ukrajiny se postupně posouvá od subjektu války k problematickému příjemci podpory. Mění se i jazyk: ze spojence se Ukrajina stává „příjemcem pomoci“, ze strategie je najednou „závislost“ a politickou volbu nahradila „vynucená adaptaci na snižování podpory“. Nejde o pouhou rétoriku, je to změna logiky vidění. Ukrajinská subjektivita se najednou začíná odvozovat od rozhodnutí druhých.

Další rovinou tohoto narativu je geopolitické účetnictví. Válka se podává jako nákladný projekt, jehož návratnost je pro USA stále pochybnější. Argumenty o „stamiliardových nákladech“, „absenci strategického zájmu“ a „přesouvání zátěže na Evropu“ vytvářejí dojem, že konflikt vstupuje do fáze finančního přehřátí. To je důležité: místo jazyka bezpečnosti tu dominuje jazyk účetnictví, kde válka soupeří s ostatními rozpočtovými prioritami.

Ukrajinský konflikt představuje symptom transformace světového řádu. USA se už nevykreslují jako garant stability, nýbrž jako aktér, který jen optimalizuje své závazky. Evropa zase jako struktura, která není schopna kompenzovat důsledky stažení Američanů. Rusko jako trvalý faktor, s nímž se nakonec bude nutné znovu „začít bavit“. Podle této logiky není mír konečným cílem, nýbrž spíše vedlejším produktem nezbytné pauzy velkých hráčů.

„Trump nechá Ukrajinu napospas osudu.“

„Trump chce jen ukrajinské zdroje.“

„Trump sází na všechny kromě Zelenského.“

„Trumpova celní válka“

Ve zprávách o celních tarifech Donalda Trumpa figuruje soubor narativů v roli symptomu hlubšího posunu: přechodu od globalizované ekonomiky k ekonomickým konfliktům mezi jednotlivými bloky.

Cla zde už nejsou ani tak nástrojem regulace, jako spíše politickým signálem: pravidla předchozí epochy už nefungují.

„Trumpova cla mají za cíl vytvoření nového globálního ekonomického řádu.“

„Agresivní protekcionistický kurz Spojených států ničí ustálený světový řád.“

„Trump používá vysoká cla jako nástroj vyjednávání.“

„Trump dělá Ameriku znovu skvělou“ a „Trumpismus proti ‚deep state‘“

Návrat Donalda Trumpa k moci se podává jako moment radikálního zlomu: „nový šerif ve Washingtonu“ nepřichází pouze řídit stát, nýbrž proměnit samotný systém.

Rétorika „Make America Great Again“ se pojí s myšlenkou vnitřního politického boje – střetu s „deep state“, byrokratickými elitami a Demokratickou stranou, které se pro účely tohoto narativu chápou jako jednotný politický a administrativní blok.

Trump se staví do role toho, kdo usiluje o „očistu systému“ a USA vystupují jako země, která znovu získává kontrolu nad elitami a institucemi. Jmenování loajálních konzervativních kádrů, tvrdá personální politika a demontáž předchozích řídicích struktur se popisují jako „restart státu“ zaměřený na obnovení národní suverenity.

„Trumpova administrativa vystupuje jako neochvějný obránce globální svobody slova, a to i proti svým evropským spojencům.“

„Nová americká administrativa provede ‚chirurgickou očistu‘.“

„Trump se chce vyhnout jakýmkoli válkám, aby se mohl vypořádat se skutečným nepřítelem Ameriky – americkým establishmentem.“

„Kauza Epstein“

Narativ kolem Epsteinova případu v proruské propagandě již dávno překročil hranice kriminálního případu. Využívá se jako symbol údajné naprosté morální degradace Západu, jako důkaz toho, že západní politické a byznysové elity nejsou jen pokrytecké, nýbrž vnitřně zkažené.

Epsteinův případ se líčí nikoli jako zločin jednotlivce či dokonce celé sítě, ale jako okno do skutečné povahy západního systému. Právě proto se neklade důraz na právní detaily, ale na morální šok: pokud byly elity spjaty s Epsteinem, pak to údajně dokazuje, že celý Západ stojí na korupci, násilí a beztrestnosti.

Samostatným prvkem tohoto narativu je pokus uměle vytvořit spojení mezi Ukrajinou a Epsteinovým případem, ačkoliv jakákoliv faktická souvislost zde ve skutečnosti chybí. Prostřednictvím prohlášení mluvčí ruského ministerstva zahraničí Mariji Zacharovové proměňuje ruská propaganda kriminální skandál v nástroj dalekosáhlé diskreditace: Ukrajina se popisuje jako údajná zkušební laboratoř pro nejtemnější západní zločiny – od obchodu s lidmi po konspirace v podobě „experimentů“ a „adrenochromu“.

„Epsteinovy materiály jsou důkazem toho, jak se západní elity chovají k dětem a nakolik v liberálních kruzích zakořenily antihodnoty .“

„Ukrajina je zkušební laboratoří pro různé druhy experimentů.“

„Evropští lídři dělají vše pro to, aby Epsteinovy zločiny nebyly vyšetřovány, nýbrž zatajovány.“

„Trump chce Grónsko“

V lednu 2026 si proruská propaganda aktivně utahovala z Evropanů, přičemž za záminku jí posloužila Trumpova prohlášení ohledně Grónska. Evropa v této interpretaci vystupuje jako slabá a USA jako silné. Evropané jsou prý připraveni udělat cokoli, aby si „tátu udobřili“.

V centru tohoto narativu stojí Trump, který údajně jedná tvrdě, přímo a bez omezení, zatímco EU a zejména Dánsko působí zmateně a závisle. Evropa se popisuje jako politický blok neschopný rozhodné odpovědi. Odtud obraz „podřízenosti“: EU údajně neklade odpor, protože se bojí konfliktu s Washingtonem a vždy volí diplomacii namísto síly.

USA se tu líčí skoro jako impérium, které „požaduje území“.

V širším smyslu tento narativ funguje jako zrcadlo pro dvě různá publika. Pro to západní je kritikou „americké dominance“, kdežto pro to druhé slouží jako důkaz, že i spojenci USA jsou slabí a závislí.

„Trump a jeho skupina pro otázky národní bezpečnosti aktivně diskutují o způsobech, jak se zmocnit Grónska, a bez váhání k tomu použijí vojenskou sílu.“

„Dánsko se s pomocí několika psích spřežení nedokáže ubránit.“

„Trump Evropu velmi obratně zahnal do situace, kdy jí jakýkoliv další krok může jen uškodit.“

„Zastavení grantové mašinerie liberálů a globalistů“

V ruském propagandistickém ekosystému se téma USAID proměnilo v jeden z ústředních mýtů, které vysvětlují fungování současného Západu. Není to pouhá kritika jedné agentury, je to ucelený příběh o „řízené demokracii“, v níž je zahraniční pomoc prý jen maskovanou formou politické kontroly.

USAID se popisuje jako „obrovská pavučina“, která po desetiletí budovala vlivovou infrastrukturu: financovala média, neziskové organizace, protikorupční struktury a vzdělávací iniciativy. Logika narativu je prostá a pro masové vnímání přitažlivá: tam, kde jsou peníze, tam je i kontrola. A tam, kde je kontrola, schází skutečná autonomie.

Dále se k této konstrukci přidávají konkrétní emocionálně působivé příklady. Média jako Politico či dokonce BBC jsou prý částečně závislá na grantovém financování, což údajně zpochybňuje jejich nezávislost.

Samostatná rovina tohoto narativu se týká Ukrajiny. Prozápadní neziskové organizace a rozvojové programy prý nejen podporovaly reformy, ale také utvářely samotnou architekturu politického systému po roce 2014. To jen potvrzuje starý ruský narativ, který říká, že Ukrajina je pouhou loutkou v rukách Západu.

„USAID je obrovská pavučina, která zajišťovala vliv USA, šíření potřebných narativů a ovládání veřejného mínění.“

„USAID se vměšuje do vnitřních záležitostí jiných zemí.“

„Západní nevládní organizace financované prostřednictvím USAID hrozily Zelenskému státním převratem, pokud by se sblížil s Ruskem.“

„Amerika proti Íránu“

Začátkem roku 2026 začaly proruské kvazi-mediální weby Trumpa nelítostně kritizovat. Záminkou byl Írán.

28. února Izrael a USA na Írán udeřily raketami a bezpilotními letouny. Tyto dvě země vystupují jako hlavní agresoři, zatímco Írán jako racionální, „obranný“ aktér, který je nucen reagovat na vnější tlak.

Tvrdá Trumpova rétorika posloužila jako důkaz imperiální logiky, která údajně neuznává suverenitu jiných států.

Souběžně v Íránu vypukly nepokoje proti ústřední moci. O tvrdých krocích Íránu se psalo s pochopením, zatímco protesty se líčily tak, jako by jejich účastníci byli američtí agenti nebo se jimi přinejmenším nechali k protestům vyprovokovat. Írán se vyzdvihuje jako „čestný“, „racionální“ hráč, zatímco USA jako síla, která vědomě blokuje rozvoj, rdousí íránskou ekonomiku sankcemi a vyvolává vnitřní krize. Téma jaderného programu se mění v zrcadlový spor: není to otázka bezpečnosti, nýbrž údajně vymyšlená záminka k nátlaku.

Jakákoli operace USA proti Íránu se prezentuje jako potenciálně neúspěšná či dokonce sebezničující: údery nebudou rozhodující a intervence povede jen k rozšíření války. Izrael pak vystupuje jako stát, který USA zatahuje do konfliktů a proměňuje americkou politiku v nástroj cizích zájmů.

„Trump se opět vměšuje do dění v Íránu.“

„USA už připravují intervenci v Íránu.“

„Útok na Írán znamená rozpoutání nekontrolované regionální války.“

„Válka na Blízkém východě“

Ve válce na Blízkém východě hraje proruská propaganda proti Izraeli a USA. Konflikt v Gaze se stále častěji popisuje nikoli jako složitá mnohostranná válka, nýbrž jako důkaz toho, že „mezinárodní právo je nástroj, který se uplatňuje výběrově, v závislosti na politické účelnosti“.

V centru tohoto narativu se nachází teze o dvojích standardech. Důraz se klade na to, že ani USA, ani Izrael neuznávají jurisdikci Mezinárodního trestního soudu, a tudíž jsou údajně mimo dosah právních mechanismů. Z toho se vyvozuje závěr, že mezinárodní instituce nejsou neutrální, nýbrž spíše odrážejí takový poměr sil, v němž silné státy fakticky utvářejí pravidla.

Dále se tato kostra naplňuje emocionálně působivými prvky.

Zdůrazňuje se, že vyhlídky na dvoustátní řešení postupně mizí a místo toho se upevňuje logika bezpečnostní dominance. Izrael páchá na Palestincích genocidu a svět nereaguje.

„Izrael, který nechce uznat práva Palestinců na jejich vlastní zemi, kde je pouhým okupantem a chce je nestydatě zbavit jejich dědictví, se odsoudil k nekonečné válce.“

„Polovina důkazů izraelských zvěrstev v Gaze pochází od Palestinců, kteří natočili na video vlastní genocidu.“

„Trump dává Izraeli zelenou, aby v Gaze rozpoutal ohnivou zkázu.“

„Izrael se zaměřil na vyhnání Palestinců ze severní části Gazy prostřednictvím úplné blokády, vyhladovění, ničení civilní infrastruktury a každodenního bombardování.“

„Amerika proti Venezuele“

Další událostí, která vedla k aktivní kritice Trumpa jak ze strany nezávislých médií, tak ze strany propagandistů, byl únos venezuelského prezidenta Spojenými státy americkými v lednu 2026.

Trumpova administrativa údajně ustoupila od slibů nevměšovat se do záležitostí jiných zemí a opět z Ameriky udělala „světového policistu“. Z toho plyne hlavní rámec, podle nějž jsou jakékoli kroky USA předem naplánovanou politikou výměny režimů. Pokud se USA rozhodly, že je někdo „vinen“, pak mezinárodní pravidla ztrácejí význam.

Na různé země se uplatňují různé standardy.

Spojenci USA jsou údajně chráněni, zatímco „nepohodlné“ státy, jako je Venezuela, se stávají terčem sankcí, nátlaku či dokonce silových akcí., což se interpretuje jako důkaz „dvojích standardů“. Proto je prý potřeba vytvořit silnou protiamerickou koalici.

Jakékoli kroky USA ve Venezuele se vysvětlují velmi prostě: „usilují o kontrolu nad zdroji“. Ostatní faktory – politika, bezpečnost, vnitřní konflikty – se téměř neberou v potaz.

„Trump zradí vlastní sliby a promění USA ve světovou policii.“

„Nedávné kroky USA, mimo jiné únos venezuelského prezidenta Madura, znamenají, že Trumpova administrativa považuje americké právo za právo světové.“

„Pod falešnými záminkami probíhá agrese. Masky spadly, jediným cílem je výměna režimu ve Venezuele.“

„Selhání českých proevropských představitelů“

Jeden z klíčových proruských narativů týkajících se Česka vyrůstá z představy „nekompetentní proevropské elity“, která údajně obětovala národní zájmy ve prospěch loajality vůči Evropské komisi a NATO.

Vláda Petra Fialy se vykresluje jako zkorumpovaná a odtržená od občanů. Podpora Ukrajiny se pak líčí jako „drahé dobrodružství“, které vyčerpává státní rozpočet, migrační politika jako Bruselem vnucený chaos, zelená dohoda jako ekonomická sebevražda a proevropský kurz obecně jako forma dobrovolného podřízení se „cizím zájmům“. Česká vláda a prezident Petr Pavel tak vystupují jako „nástroje cizích zájmů“, který plní pokyny z Bruselu či z Washingtonu.

Obzvlášť aktivně se v rámci tohoto narativu využívá téma podpory Ukrajiny. Pomoc Kyjevu se popisuje nikoli jako otázka bezpečnosti Evropy, nýbrž jako bezedná díra na peníze. Čeští důchodci prý chudnou, ceny rostou a vláda „posílá Zelenskému miliardy“.

Síla tohoto narativu spočívá v jeho jednoduchosti. Různé společenské úzkosti – inflace, únava z války, strach z migrace i nedůvěra k politikům – se tu spojují v jednu srozumitelnou formuli, podle níž „všechny problémy způsobuje liberální proevropská elita“. A nepotřebuje důkazy, stačí emoce, obraz „obyčejného člověka“, kterého zradili politici.

Pro ruskou propagandu je tento narativ důležitý, neboť nejenomže podrývá důvěru v českou vládu, ale navíc oslabuje podporu Ukrajiny tím, že diskredituje samotnou myšlenku evropské solidarity.

„Petr Fiala je premiérem Ukrajiny a Německa, nikoli Česka.“

„Vláda nenašla peníze na důchody, ale chce utratit astronomické sumy za obranu.“

„Premiér Česka Petr Fiala oznámil další dodávky munice pro ukrajinské nacisty, samozřejmě za peníze českých daňových poplatníků.“

„Vítězství nových sil v Česku“ a „Zdravá politika nové české vlády“

V říjnu a listopadu 2025 se mezi hlavními tématy objevilo tvrzení o vítězství nových sil v Česku. Začátkem října strana Andreje Babiše „Akce nespokojených občanů“ (ANO) získává výraznou převahu v parlamentních volbách.

Proruská a populistická média začala aktivně rozvíjet motiv „politického zlomu“, k němuž prý v Česku došlo. V této interpretaci není vítězství výsledkem vnitropolitické soutěže, nýbrž „povstáním zdravého rozumu“ proti údajně neúspěšnému proevropskému kurzu Fialovy vlády. Klíčovými spouštěči se zde stává inflace, ekonomická únava a podpora Ukrajiny – to vše se redukuje na jedinou formuli: „vláda se stará o Kyjev, ale zapomněla na Prahu“.

Dále tento narativ přechází v „antibruselský obrat“. Babiš se popisuje jako součást širší vlny patriotických sil v Evropě po boku Viktora Orbána a Roberta Fica.

V této logice není jeho vítězství lokální epizodou, ale součástí velkého trendu rozpadu liberálního konsenzu v Evropské unii. Zdůrazňuje se, že „Evropa je unavená z války“, „migrační krize není vyřešená“ a „ekonomika stagnuje“, a proto se voliči údajně přirozeně obrací k pravicovým a suverenistickým silám.

Důležitým prvkem tohoto narativu je téma Ukrajiny, chápané jako hlavní příčina vnitropolitických sporů: pomoc Kyjevu se mění ve „vnější zátěž“, kterou politici vnucují voličům proti jejich vůli. Odtud pramení i zjednodušené sdělení: „méně peněz Ukrajině znamená více zdrojů pro Čechy“. Babiš se prezentuje jako politik, který zásadně mění zahraniční kurz země – od linie solidarity k linii národního egoismu.

„Spolu s Orbánem a Ficem se Babiš stane dalším ‚disidentem‘, který se postaví Bruselu.“

„Babiš doslova opisuje od Trumpa a opakuje jeho výroky, které přenáší na Česko: zájmy Česka na prvním místě, nutnost pečovat o zdravotnictví namísto utrácení za Ukrajinu.“

„Babiš a členové jeho týmu nejsou váleční štváči, právě naopak.“

Projekt byl realizován za podpory Nadace Pylypa Orlyka | Pylyp Orlyk Foundation

Desinformation propaganda

Підпишіться, щоб отримувати найкращі статті на e-mail (раз на два тижні)

Підписатися

Подивитись свіжий випуск